zvuk

Définition, traduction, prononciation, anagramme et synonyme sur le dictionnaire libre Wiktionnaire.
Révision datée du 29 avril 2017 à 02:28 par OctraBot (discussion | contributions) (Robot : Nettoyage des anciens liens interwiki)

Slovaque

Étymologie

Du vieux slave звѹкъ, zvok (« bruit, son ») → voir zvuk en tchèque.

Nom commun

Cas Singulier Pluriel
Nominatif zvuk zvuky
Génitif zvuku zvukov
Datif zvuku zvukom
Accusatif zvuk zvuky

Locatif zvuku zvukoch
Instrumental zvukom zvukmi

zvuk \zvuk\ masculin inanimé

  1. Son, bruit.

Apparentés étymologiques

Tchèque

Étymologie

Du vieux slave звѹкъ, zvok (« bruit, son ») dont sont issu le russe et le bulgare звук zvuk, le polonais dźwięk (« son »). Sa racine est apparentée à zvon (« cloche, son de cloche ») et znít (« sonner », « signifier »).

Nom commun

Cas Singulier Pluriel
Nominatif zvuk zvuky
Génitif zvuku zvu
Datif zvuku zvukům
Accusatif zvuk zvuky
Vocatif zvuku zvuky
Locatif zvuku zvucích
Instrumental zvukem zvuky

zvuk \zvʊk\ masculin inanimé

  1. Son, bruit.
    • Zvuk sirény se nesl do dáli.
  2. Renommée.
    • Divadelní soubor našeho města má v okolí dobrý zvuk, takže jeho představení jsou hojně navštěvována.

Apparentés étymologiques

Prononciation

  • tchèque : écouter « zvuk [zvʊk] »